Halloween kontra "Dušičky"

Připadá mi trošku zvláštní přejít na tak trochu "čarodějnickém" webu Halloween taktním mlčením. Musím přiznat, že k tomuto importovanému svátku mám poněkud rozporuplný vztah. Na jednu stranu se představa tajemna, slava čarodějnictví, pečení cukroví, masky, dlabání strašidelných dýní, zamlouvá mé dušičce, na stranu druhou, mám své vlastní důvody, proč dávám přednost našim Dušičkám.

Komerční rovinu prolému budu ignorovat, neb zastávám názor, že každý se rozhoduje o tom, kolik komerce do svého života vpustí. A to se týká Vánoc, Velikonoc a vlastně vůbec všeho. Jestli má někdo pocit, žena něj obchodníci vyvíjejí nepřiměřený nátlak a nutí ho koupit si sto tisí trapných platikových dýní, je to jeho problém. Má-li pocit, že tomuto tlaku odolat nedokáže, ať navštíví příslušného specialistu (nejlépe psychiatra). Pokud nenavštíví, neodolá, utratí homadu peněz, je to výlučně jen jeho problém. Howg.

Dalším problém Halloweenu je to, že je u nás stále vnímán jako svátek americký. Ukažte Čecháčkovi vydlabanou dýni (může být vypěstována v Polabské nížině, vyřezána stoprocentně českým nožem stoprocentně českýma rukama) a bude to jak hadr na býka. Pozor na ten americký vliv! Marně se může každý rok opakovat, že Halloween je původně keltský svátek Samhain. Staří Keltové jím slavili konec léta, přicházející podzim a blížící se zimu. Pokud se chcete ještě vzdělat, tak ty známé lucerničky dlabali z řepy (dýně je tedy vynálezem skutečně americkým)a dávali je do oken, aby zahnali zlé duchy. Samhain byl totiž nocí, kdy byla hranice mezi větem mrtvých a živých prostupná. Zapalovali za okny a u hranic vesnice ohně, by duše předků našli cestu ke svým blízkým a chvilku s nimi pobyli. A naši Keltští předkové by se asi sakra divili, proč nad jejich svátkem ohrnujeme nos a proč ho slaví kdesi za oceánem.

Mno, tohle všechno je pěkné, ale teď co Halloweenu nemůžu odpustit já. On se totiž prakticky kryje s českými Dušičkami. Tedy, ne že by to byla náhoda. Asi jste si všichni všimli, že křesťanské svátky se s těmi pohanskými obvykle kryjí. A to z dobrého důvodu. Lidé už byli v předkřesťanské době zvyklí něco slavit, tak se to jen přejmenovalo a byl pokoj.

Dušičky pro většinu Čechů znamnají vzít auto a objet rodinné hroby po republice, zapálit svíčku, vzpomenout na ty, kteří už s námi nejsou. A i na ty, které jsme ani nepoznali, ale patřili mezi naše předky. Chápu, že to někdo může vnímat jako "smutek na povel", ale já to tak neberu. Myslím, že kyž se na hřbitově sejde vic lidí, aespoň má člověk pocit, že v tom není sám. Že se i jiní lidé museli rozloučit se svými blízkými. Je to ideální příležitost k tomu, dozvědět se něco o svých kořenech ( s tím, že to jednou předáte dál). Dozvědět se, co dělala vaše prababička, proč se prateta nikdy nevdala a kdy sloužil pradědeček za první světové války...
Takže Dušičky u mě vítězí.


Jestli budu mít jednou nějakou vlastní rodnu, pokusím se oba svátky nějakým způsobem spojit v jeden. Objedeme hroby, spřízněným dušičkám zapálíme svíčku a ty zlé vystrašíme dýní za oknem.