Zimní nákupy

S hrůzou jsem zjistila, že si musím koupit nové zimní boty. Nevím jak vy, ale já nakupování „potřebného“ (rozuměj toho, které musí něco vydržet, být funkční a ještě mě nesmí finančně zruinovat) oblečení nesnáším. Mnohem radši nakupuji u vietnamců za stovku lesklá tílka s volánky, která si na sebe vezmu jen jednou při nějaké absolutně šílené příležitosti.
S nakupováním „potřebného“ oblečení mám špatnou zkušenost. Když jsem minulý podzim potřebovala kabát, zdánlivě se na mne usmálo štěstí. V Orsey na Flóře měli několik zlevněných. A to proto, že už jim zůstaly jen některé méně obvyklé (rozuměj trpasličí) velikosti.
Zbytkové kabáty byly naštosovány na tyči vysoko nad mou hlavou. Přisunula jsem se k prodavačce a nesměle se jí zeptala, jakéže velikosti mezi nimi najdu.
Prodavačka se podívala na mne, pak na kabáty, pak trpitelsky vzdychla a řekla, že maximálně třicet šest.
Nejistě jsem špitla, že do třicet šestky bych se možná vešla.
Prodavaččin úsměv říkal, že mi to přeje.
Ošila jsem se a nezávazně prohodila něco v tom smyslu, že mám metr šedesát málem i s podpatky a tím pádem je po mne manipulace s takovou tou tyčí s očkem značně obtížná.
Tentokrát prodavaččin úsměv soucitně signalizovat, že to mám blbé.
Statečně jsem čapla tyč a jala se mezi kabáty přebírat. Tyč s háčkem se komíhala vysoko nade mnou a tvářila se, že má svou vlastní vůli a její cíle se ani v nejmenším neshodují s mými plány sundat si kabát. Dva na mne spadly rovnou. Byly to třicet dvojky, na ty bych musela mít tak třicet kilo a žádná prsa. Lidé ve frontě u kasy se začínali pohihňávat. I prodavačka se tvářila mírně pobaveně. Jistě, mohla jsem třísknout tyčí (nejlépe tu prodavačku do hlavy) a hrdě odkráčet do míst, kde mají lepší servis. Leč bohužel, tato možnost je vyhrazena především pro jedince, kteří zoufale nepotřebují zlevněný kabát. Okamžiku, kdy jsem dumala nad touto nespravedlnost, využila tyč a zamotala se do jakéhosi háčkovaného plédu. Zpanikařila jsem. Jestli tu věc roztrhnu, můžu na kabát zapomenout. Nakupující a „moje“ prodavačka se zájmem sledovali, jak se z prekérní situace dostanu. S chirurgickou přesností jsem postupně vymotávala háček z ok plédu. Když se mi to povedlo, mrkla jsem na prodavačku. Málem jsem čekala potlesk. Konec konců ji tady celou dobu bavím a ona tu dělá takhle chladné publikum…
A happy end? Objevila jsem dokonce i kabát velikosti 38, zakoupila ho a odešla. Prodavačce navzdory…
Tak letos boty….