Malá vánoční aktualizace

Dívám se z okna a příliš vánočně mě ta vyhlídka naladit nemůže. Protože žiju v Praze, nejsem zrovna velký fanda sněhu. Na vesnicích sníh možná znají jako bělostné závěje jiskřící ve slunečním svitu, v ulicích hlavního města však tahle romantická zimní proprieta mutuje do podoby šedočerné břečky, která vám bezpečně zasviní oblečení a k tomu promáčí boty. Ale o Vánocích by sněžit mělo! Alespoň trochu. A ona ani vločka… Fňuk.

No nic. I přesto, že se prosinec tváří jako, že žádná zima nebude, asi by bylo nefér, ošidit vás o malou vánoční aktualizaci. Takže jsem připravila všechny Charmed obrázky s vánoční tématikou, které jsem kdy po webu posháněla či sama vyrobila. Vánoční video je stejné jako minulý rok. Není to znak mé lenosti, já bych dokonce moc ráda udělala nějaké nové, ale bohužel. Tvůrci Čarodějek se k Vánocům zachovali dost macešsky. Zatímco třeba Halloween oslavily Halliwellky dokonce dvakrát, Vánoce vlastně ani jednou.

border="0">
Alespoň jsem udělala novou tapetu, abyste mohli přenést vánoční náladu na svůj počítač. Je to Holly a její synek malý Finley.

border="0">
A teď něco k Vánocům jako svátku. O křesťanské aspektu Vánoc toho moc nevím, tak se soustředím na ten pohanský. Přísně vzato zimní slunovrat připadá obvykle na 21. prosince. Je to chvíle, kdy slunce doputuje (ehm, ve skutečnosti se Slunce pochopitelně nehýbe, hýbeme se my, ale víte jak to myslím) k obratníku Kozoroha, tam se otočí a vrací se zase zpátky k nám na Severní polokouli. Je jasné, že takto významný okamžik slavily všechny kulury. Keltové, Germáni, Římané, Slované… A každá trochu jinak.
U Římanů je svátek zimního slunovratu nazýván Saturnáliemi a je zasvěcen původně etruskému otci bohů, Saturnovi, který u Římanů získal atributy božstva hojnosti, polního hospodářství, sklizně a úrody. Saturnálie se vyznačovaly nevázaným veselím, radovánkami a hodováním, jako vzpomínka na „zlatý věk“ Saturnova panování, kdy bylo všeho dostatek, tedy na léto, a bylo pronášeno přání, aby se tento „zlatý věk“ na jaře opět vrátil.
Výklad původu českého slova vánoce a slovenského vianoce není jednoznačný. Jedni tvrdí, že se návrat Slunce oslavoval celých 12 dní a 12 nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce, kterých je také 12 (naši předkové si zapisovali počasí v průběhu těchto 12. dnů a na základě toho usuzovali na počasí v následujících 12. měsících příštího roku). Druhý výklad bere v úvahu možný vývoj z německého slova "Weihnachten", zřejmě odvozeného od středoněmeckého "zu den wîhen nahten" - "o posvátných nocích".

Slovo advent pochází z latinského advenire, což znamená přicházet. Adventní věnec se čtyřmi svíčkami se v historii objevuje v polovině 19. století a je půvabnou ukázkou toho, jak si křesťanství přivlastnilo prastarou pohanskou symboliku, kterou se původně pokoušelo potlačit. Zelené větve nebo břečťan znamenají život, kruh představuje věčně se opakující cyklus.
Dnes už se těžko přesně dozvíme, jak naši dávní předkové slunovrat, kterému Keltové říkali Yule, slavili, ale něco přeci jen víme. My si třeba dnes stěží dovedeme představit Vánoce bez zeleného stromečku nebo aspoň zelených větví. A právě to je pozůstatkem z dávných dob. Naši předkové měli ve velké úctě rostliny, které zůstávaly zelené i uprostřed zimy – břečťan, cesmína, zimostráz a především jmelí... Zvyk mít v domě o slunovratu "něco živého zeleného" má tedy prastarou tradici sahající do pohanských dob, kterou křesťanská církev zprvu odmítala: už před rokem 580 jistý španělský biskup zakazoval přistěhovalým Svévům zdobit a věnčit domy zelenými větvemi, ještě roku 1508 brojil jiný duchovní v Alsasku proti "zlozvyku" klást si do domu jedlové chvojí.

Protože už od dob našich pohanských předků bylo vánoční období zasvěceno oslavě slunovratu, nejdůležitějším den byl 21. a 22. prosinec. Oslavován byl nočním bděním a přísným půstem a prováděly se rozličné obřady, které měly zajistit bohatou úrodu, hojnost potravy a zdraví pro nadcházející rok. Ráno 22. prosince se vítalo Slunce, které se opět začalo přibližovat k Zemi. Pohanské obřady byly postupně vytlačovány svátkem církevním, oslavujícím narození Krista. Přestože se představitelé církve snažili pohanské zvyklosti vymýtit, je ještě dodnes oslava Vánoc prostoupena jak církevními, tak pohanskými zvyky - a často si to ani neuvědomujeme, když nějaký takový hluboce zakořeněný zvyk doma bezděky provádíme (například schovávání šupiny z kapra, kladení mincí pod talíře, rozkrajování jablek, pouštění skořápek se svíčkou, chození na půlnoční mši a na jesličky). V pohanských dobách bylo období zimního slunovratu ideální dobou, kdy poodhrnout roušku času a podívat se do budoucnosti. Před těmito zvyky varovala i lidová slovesnost, kterou zpracoval i Karel Jaromír Erben v Kytici. (Znáte to. Ten příběh dvou dívek, které jdou na Štědrý den k jezeru a věští si budoucnost. Jedna zjistí, že se vdá a druhá že umře, což ji dost zdeptá.)

Různými přesuny v kalendářích došlo postupně k rozdělení původně jednotného svátku na dva - na Vánoce a na Nový rok. Ve 12. století dokonce došlo k jeho rozčtvrcení, mnozí v pravoslavných zemích oslavují jak západní Vánoce a Nový rok, tak pravoslavné Vánoce a Nový rok. To je však už záležitost ryze moderní.