Šepot aneb Horory jako kulturní indikátory

Hororová tvorba má obecně nálepku čehosi podřadného. Zkuste natočit film, který se odehrává výhradně v obýváku a nějaká dvojice tam plká o ničem. Určitě se žádný kritik neodváží napsat, že jste natočili brak, aby nebyl obviněn, že nepochopil sofistikované „konverzační drama“. (Osobně mám některá konverzační dramata skutečně ráda a za jeden z nejdrastičtějších válečných filmů považuji Konferenci ve Wannsee, kde se kamera za celý film nehne ze zasedacího sálu. Jen nemám ráda pokrytectví. Dobrý horor může být výrazně lepším uměleckým dílem než špatné konverzační drama.)
Horory přitom patří k prvotním projevům lidské kultury. Už u pravěkých ohňů si lidé vyprávěli strašidelné historky. Pomocí hororových příběhů se vyrovnávali s vlastním strachem, předávali si hodnoty i tabu zakotvené ve vlastní kultuře. Tradice děsivých historek a černých hodinek existuje v každé známé civilizaci a spolehlivě odráží její nešvary i problémy jako pokřivené temné zrcadlo.

Ďábelští spratkové a západní civilizace

Nedávno jsem si přečetla zajímavou úvahu o tom, proč zažíváme boom hororů s ďábelskými spratky v hlavní roli. Pohled na děti se totiž v naší kultuře zásadně změnil. Zatímco dříve byly děti něco, co vás bude možná jednou živit a občas člověku „zkazily život“, dneska se díky téměř stoprocentní možnosti antikoncepce rodí děti obvykle v okamžiku, kdy je chceme a těšíme se na ně. Často na ně dokonce musíme čekat. Výsledkem jsou „vymodlené“ dětičky, z nichž je třeba vypiplat individuality, nezastřihovat jim křidýlka a vůbec je příliš nevychovávat. Pak není divu, že pro civilizaci, která přijala premisu, že všechny děti jsou nevinné a na veškeré jejich konání jest třeba pohlížet shovívavě, se ráda straší historkami o ďábelských harantech, proti kterým není obrany. Že za jejich »nevinným« týráním zvířátek je skutečná krutost a že namísto dětských her spřádají nebezpečné intriky jako dospělí.
Protože ale stále odmítáme možnost, že by vlastní naše děti, ti nevinní andílci, mohli být zrůdy, obvykle jde o dítě adoptované. V tomto faktu se odráží další naše obava, a sice strach z cizích dětí, které si v sobě nesou neznámou zátěž. Bohužel i v realitě je špatná zkušenost s adoptovaným dítětem poměrně častá...
Průkopníkem ďábelských spratků byl malý Satan Damien, který šel svým rodičům po krku již v roce 1976 v Omen.
Netradiční pohled nabídnul Dobrý synek. Děj je přitom klasický. Malý Mark přijde o rodiče, přistěhuje se k rodině své tety. Jenže jeho bratranec Henry je pěkný hajzlík a čím dál víc Marka zatahuje do svých temných her. Je jen otázka času, kdy malý sociopat někoho zabije. Co však může Mark dělat? Bude mu teta věřit, že její vlastní synek je zrůda?
Dosavadní královna malých záporáků Samara z Kruhu vrátila pochodeň adoptovaným dětem. Je příznačné, že její předloha z japonského orihinálu Saddako byla dospělá žena (Japonci se evidentně víc než dětí bojí domnělé ženské nevypočitatelnosti :-).
Na Kruh se asi nepodívala Charlize Theron, když v Sillent Hillu adoptovala malou Sharon. Kam ji záludná démonické holčička dovedla, většina z nás ví.
Další »adopce bez papírů« proběhla v loňském roce ve filmu Sirotek. Malá Esther svou novou rodinu dovedla prakticky k vyhubení :-)
Vtipný byl bohatý chlapeček David, kterého ve filmu Šepot unesla na objednávku parta zločinců. Už ve chvíli, kdy ho nedokázali přemluvit, aby do telefonu promluvil (Nekřič na něj!), jsem si říkala, jestli s námi není něco v nepořádku, když i zločinci se bojí houknout na malého démonka :-) (Zmiňovala jsem se, že David je adoptovaný?)

To, který záporáček je nejděsivější, můžete posoudit sami.

Kruh online
http://www.megavideo.com/?v=BR4XPKKJ

Silent Hill online
http://www.megavideo.com/?v=EHNUV03A

Šepot online
http://filmy.sleduj.org/?p=7481#more-7481

Sirotek online
http://www.megavideo.com/?v=SIH6XKLA