Kam s ním? Typická otázka. Má přijet návštěva a vy hluboce dumáte, kam ho v Praze uvést, aby ste se dostatečně předvedli a zároveň udělali dojem. Nenechte se mýlit, podobný problém řeší nejen "náplavy", ale i rodilí Pražáci. Pochopitelně nejlepší kámošku nejspíš bez přemýšlení zatáhnete do nejbližší čajovny a pro vaše miláčka není žádný hostel v blízkosti velkých pražských nádraží příliš olezlý, když v něm budete s ním. Mluvíme tu ale o TÉ NÁVŠTĚVĚ. O někom, pro koho je návštěva Prahy zážitkem, už proto, že se hned tak nebude opakovat. Buď je z ciziny, nebo třeba jen nerad cestuje. Velice se přimlouvám za cukrárnu U Myšáka ve Vodičkově ulici nedaleko Václavského náměstí. Má hned několik plus. Je přímo v centru, nedaleko všech linek metra. Ceny jsou poměrně vysoké, takže je to dost nóbl, ale ne zas tak vysoké, aby si je člověk nemohl dovolit. A hlavě, cukrárna má neopakovatelnou "prvorepublikovou" atmosféru. mlsat tam chodil třeba prezident Masaryk nebo pěvkyně Ema Destinová.
Na videu vás cukrárnou provede moje ségra :-) (ale jinak s ní nemá nic společného) http://www.publictv.cz/videoarchiv/6696/1076/
Wind Chill (Závan smrti, 2007) Nejděsivější horory
Veselé vánoce, moji milí. V předvečer Štědrého dne jsem si pustila správně mrazivý „vánoční“ horor. A to celkem náhodou… Rozhodně mě však zaujal natolik, že se o něj s vámi podělím. Vlastně patří k nejstrašidelnějším hororům, které jsem kdy viděla. Nestraší lekačkami, krví nebo brutálními scénami, ale hutnou atmosférou. Život umí překvapit. Někdy se těšíte na drahý horor podpořený mohutnou reklamou a přítomností očkových hvězd slibující strašidelnou zábavu a místo toho dostanete lacinou neoriginální břečku. A jindy si bez zvláštních nadějí pustíte nízkorozpočtový film a ten vás příjemně překvapí. Film Závan smrti (Wind Chill) si vystačí s minimem herců (v titulcích jich je všehovšudy sedmnáct) a přitom je to skutečně dobrý horor. Přinejmenším můžu slíbit, že vás při něm bude mrazit…. Vzhledem k tomu, že jsem si Wind Chill pustila 23. prosince večer a prakticky celý film se odehrává téhož dne, byl to dost zvláštní pocit.
Zrovna nedávno jsem s kamarádem řešila, že nás civilizace zbavila strachu z umrznutí. No vážně. Bojíme se upálení, udušení, pádu z výšky, letadel, výtahů… Ale kdy vás naposledy napadlo mít strach z mrazu? Důkazem koneckonců jsou každoročně desítky umrzlých lehkomyslných troubů, kteří vyrazí na hřebenovou túru málem v polobotkách, případně nalití cestou z hospody umrznou přede dveřmi vlastního domu. Ostatně stačí se zaseknout na D1 v řetězové nehodě a může jít o život. Emily Blunt je studentka, která se potřebuje jednu věc, dostat na Vánoce domů. Proto odpoví na klasický inzerát na fakultní nástěnce a najde si kluka, který do jejího rodného města také míří. Jenže cestou zjišťuje, že její společník toho o ní ví podezřele hodně. Dřív než stihne pochopit, o co tu vlastně jde, pokusí se je na silnici uprostřed lesů vytlačit cizí auto a oni havarují. Oba vyváznou víceméně nezraněni, jenže auto je nepojízdné a trčí ve sněhové závěji, mobil nemá signál, venku je mínus dvacet, setmělo se a nejbližší civilizaci reprezentuje několik kilometrů vzdálená benzínka. Emily se může rozhodnou, zda chce zůstat v autě, kde je sice zatím teplo, ale netuší, co má její společník za lubem. Případně může zkusit vrátit se k benzínce a risknout, že cestou umrzne. Studenti zůstanou v autě a čekají, jestli někdo pojede kolem. Někdo se skutečně objeví, ale pomoci jim nechce… Wind Chill je především dobře zvládnuté řemeslo a důkaz, že za málo peněz může být hodně muziky. Studené filtry na kameře dokonale navozují pocit zimy. Scénárista jednoduchý příběh spolehlivě kočíroval a nedovolil mu rozběhnout se do zdlouhavých vedlejších linií. Děj se rychle řítí ku předu a dvojice už je v prvních minutách na cestě. I s obsazením měl režisér šťastnou ruku. Emily Blunt hraje stejně jako v Ďábel nosí Pradu prvotřídní mrchu. Protivnou namyšlenou primadonu, která je donucená jet autem s nesmělým klukem, co se jí neobratně snaží balit. Situace, v níž se ocitne, ji rozhodně odhaučí vyhazovat igelitky s jídem. Nebo se nad někoho bezdůvodně povyšovat...
Wind Chill online najdete tady: http://filmy.kinotip.cz/zavan-smrti-2007/ p.s.: Jenom tak pro zajímavost. V originále se film jmenuje Wind Chill, což je je zároveň termín, který se užívá pro stupeň ochlazení způsobeného kombinací větru a nízkých teplot. Český překlad zatím není jednotný, užívá se např. větromrazový index, větrozima, efektivní teplota, ale nejčastěji zůstává anglický název. Wind Chill určuje, za jak dlouho může omrznout kůže na nechráněném místě. Zjednodušeně řečeno, člověk vydrží i hodně nízké teply, viz polarium, ale nesmí u toho foukat vítr. Pokud je teplota třeba -20 a fouká vítr, může být efektivní teplota mnohem nižší, než když je -30 a úplné bezvětří. Já osobně bych se snažila nebýt jako překladatel tak kreativní a místo „Závanu smrti“ bych zvolila třeba „Mrazení“. K českému znění mám ještě jednu výtku. Já vím, že si to chtějí dabingová studia třeba ulehčit, ale když v originále v situaci, kdy dívka lepí škvíru v rozbitém okýnku, zní z rádia varování, že v noci může být až mínus třicet, přijde mi to dost podstatné pro děj. V českém znění z rádia vesele hrají Rolničky...
Nejděsivější horory aneb co si pustit, když se chcete bát
Orphan (česky Sirotek) je žánrová lahůdka, která se drží zavedených hororových postupů tak pevně, že je těžké rozhodnout, zda je to neoriginální snůška klišé či pocta klasice žánru. Každopádně je to příjemně mrazivý film, který vás přinutí přehodnotit výhody adopce.
Po tragickém potratu se manželé Kate a John rozhodnou, že lásku ke své ztracené dceři věnují nějakému děvčátku, které nemělo v životě tolik štěstí. Ačkoliv už doma mají syna Dannyho a neslyšící dcerku Max, chtějí adoptovat další dítě. V sirotčinci je okouzlí inteligentní a nadaná Esther, která jim řekne přesně to, co chtějí slyšet. A tak se rozkošná holčička původem z Ruska stěhuje do velkého domu u jezera, k radosti malé Max a mnohem menší radosti Dannyho. Bystrá Esther se rychle naučí znakovou řeč, v každé situaci umí říct správnou frázi („Myslím, že když se někomu stane něco strašného, měl by tu bolest proměnit v dobro pro ostatní“), prostě mrazivě dokonalé sluníčko. Jenže kolem sladkého andílka se děje nějak moc podivných nehod. Holčička, která se jí posmívá ve škole spadne při hře z prolézačky, jeptišku ze sirotčince někdo utluče nedaleko Esteřina nového domu, rodiče se začínají kvůli nevlastní dcerce hádat, oba Esteřini adoptivní sourozenci jsou nějak podivně ustrašení a zamlklí. Kate cítí, že s Ester není něco v pořádku a snaží se rychle vypátrat její tajemství, než bude pro všechny zúčastněné pozdě. Jenže pátrání nebude tak jednoduché. Dětský domov nemá žádné dívčiny dokumenty, sirotčinec v Rusku o ní nikdy neslyšel. A smrtelných nehod přibývá... Orphan skutečně nenabízí nic nového. Všechno běží podle předem připraveného scénáře. Že není dobré adoptovat dětičky bez minulosti jsme se dozvěděli už dávno v Přichází Satan či později vSilent Hill. Na to, že nastěhovat si cizího člověka do baráku může vyústit v situaci, kdy vás rozhádá s celou rodinou, začne vám usilovat o život a navíc vám nebude nikdo věřit, upozornila už Ruka na kolébce. A že zdánlivě nevinné dětské hry se můžou změnit v pěkně krvavou psychopatickou zábavu víme z Dobrého synka. A že všechno spěje v závěrečné konfrontaci mezi matkou a »dcerou« je jasné komukoliv, kdo v životě viděl alespoň jeden horor. Režisér Orphanu jednoduše všechny voňavé a chutné suroviny smíchal do jednoho hrnce a uvařil lahodný kousek. Velkým plusem filmu je casting. Představitelé Kate a Johna skutečně vypadají jako normální manželský pár, nikoliv jako silikonem a botoxem vyspravení panáci, kteří tráví veškerý čas v posilovně. Jednoznačně největším tahákem filmu je však představitelka Esther Isabelle Fuhrman. S touhle dívenkou stojí a padá celý příběh a ona svou roli zvládla na jedničku s hvězdičkou. Jestli tohle není na nominaci Best Villan MTV, tak už nevím.
V traileru je sice řečeno, že »nikdy neuhodneme její tajemství«. Já, a myslím, že i mnozí další, jsem Esteřino tajemství uhodla už v půlce filmu. Pak už jsem jen sledovala, jak se moje podezření potvrzuje. Největším překvapením pak pro mě bylo, že mi pravdu sdělil estonský lékař v podání Karla Rodena :-) To jsem skutečně nečekala... Film v USA vzbudil velké emoce zejména mezi organizacemi adoptivních rodičů, kteří tvrdí, že Orphan vrhá na všechny na sirotky špatné světlo. Na druhou stranu je však pravda, že většina dětí v dětských domovech za sebou má různá traumata a nikdy nevíte, jaké to na nich zanechalo stopy... Natož co se skrývá v jejich genetickém kódu. Příběh o manipulativní rozkošné sociopatce je o to pikantnější, že by se skutečně mohl stát. Nevěříte? Ale on se stal a nebylo to ani dávno ani daleko. V roce 2006 nedaleko Brna... Ačkoliv to asi ani američtí autoři nevědí. Jinak by třeba nezasadili Esteřin původ do Estonska. I když Američanům asi všechny země východní Evropy splývají. A víc už prozrazovat nebudu. Pro koho je to moc velký spoiler, tomu se omlouvám, ale hřát ho může, že je tak bystrý. Ostatní ať se kouknou sami.
Horor s jednoduchým názvem Lesy (v originále Woods - díky bohu za překladatele, který se tentokrát nesnažil být kreativní) se od obvyklých teenagerovských vyvražďovaček a lekaček liší jednou podstatnou věcí. Ačkoliv byl natočen v roce 2006, odehrává se v šedesátých letech. Příběh o podivné internátní škole uprostřed lesů amerického státu New England je tak mnohem uvěřitelnější. Dnešní teenageři by si totiž asi těžko nechali líbit přísné zacházení a tiše přecházeli podivnosti, které se ve škole odehrávají. Navíc v době internetu a mobilních sítí už ani žádné »odlehlé« místo neexistuje...
Jenže v šedesátých letech je ve škole jediný telefon a neposlušnost vůči autoritám se přísně trestá. K dobrému tónu jistých společenských vrstev patří mít dítě na soukromé škole. Bohužel ne každý, kdo předstírá bohatství a úspěch, si může takovou školu dovolit. A tak jsou rodiče vděční za Falburnskou akademii, která je ochotná nadaným studentkám poskytnout stipendium. Vděční natolik, že už se ani neptají, jaké »nadání« dívky musí předvést. Za pěknou fasádou elitní školy se tak skrývá místo, kam rodiče z dobrých rodin odkládají nezvladatelné, nechtěné či nemilované dcerušky. Akademie je čistě dívčí, cudně skrytá uprostřed lesů a nejbližší osoba mužského pohlaví je kilometry daleko. A to se, v dobách sexuální revoluce na straně jedné a nedostatečné antikoncepce na straně druhé, cení.
Heather Faluso přijíždí do školy poté, co její neshody s matkou vyvrcholí menším požárem. Ačkoliv hraje drsňačku, vlastně nemá kam jít a musí se podřídit školním pravidlům. Kvůli své hrdé povaze si mezi spolužačkami nadělá pár nepřátel, nicméně v zásadě by to ve škole nebylo zase tak strašné. Kdyby jenom lesy kolem nebyly tak hluboké, temné a především upovídané. Heather slyší zvláštní hlasy, podivný zpěv, v noci ji trápí noční můry... A když začnou mizet její spolužačky a v jejich postelích zůstává jen hromada listí, Heather pochopí, že je čas zvednout kotvy. Bohužel rozloučit se s vzdělávacím ústavem ovládaným podivnými učitelkami a obklopeným hrozivým lesem nebude tak jednoduché...
Woods je dobrý horor. Možná nepatří mezi top ten, ale má něco do sebe. Učitelský sbor pod vedením charismatické slečny Traversové je patřičně děsivý, atmosféra hustá a retro styl příjemně osvěžující.
Pandorum aneb, když se cesta do ráje zvrhne v peklo
Taky znáte ten nepříjemný pocit dezorientace, když se probudíte na neznámém místě a chvíli nevíte, kde jste? Tak přesně to se stalo hlavnímu hrdinovi hororu Pandorum. Tedy až na tu drobnost, že si nepamatuje nejen kde je a co tam dělá, ale dokonce ani své jméno. A rozhodně to netrvá jen chvilku. Jeho vzpomínky mu nabízejí pouze velmi kusé informace, ale i tak je mu jasné, že je něco je zatraceně špatně. Ví, že je nejspíš na vesmírné lodi, ale ta by neměla být v tak žalostném stavu jako je. A především se někam ztratilo šedesát tisíc cestujících, nemluvě o členech posádky....
Co může dělat? Přečíst si na tetování své jméno (Bower), oholit se a obléct si se svou nažehlenou uniformou a s ní i iluzorní vzpomínku na svět, který měl ještě nějaký řád, probudit svého nadřízeného poručíka a zároveň, jak se zdá, jediného dalšího člověka na palubě a s úlevou mu předat velení...
Pandorum je horor odehrávající se ve vesmíru. Svým způsobem v mnohém připomíná starší Horizont události, ale je výrazně lepší. Přinejmenším jeho poselství je hlubší. Je to totiž převyprávěný ten nejstarší příběh ze všech. Příběh o nikdy nekončícím boji Dobra se Zlem, či spíše Chaosu s Řádem. Boji nekončícím proto, že lidé jsou jednoduše různí, mnohovrstevní a vy vypjatých momentech umí překvapit. V dobrém i ve zlém...
Bower pod vedením svého nadřízeného poručíka, který zůstává na můstku, vyrazí na cestu lodí, aby zjistil, co se vlastně stalo. Vždyť všechno bylo tak dobře naplánované. Šedesát tisíc cestujících spalo v hibernačních komorách, chod lodi se starala let se starala tříčlenná posádka, která vždy po čtyřech letech měla probudit své nástupce a sama se uložit ke spánku. Jenže k téhle rotaci došlo jen třikrát, co se stalo pak, je záhadou... Postupem času si desátník Bower uvědomí několik hrůzných skutečností. Tak třeba loď není tak opuštěná, jak si myslel. Žije v ní něco temného, co baží po lidské krvi a mase. Příšery se musely do lodě dostat z vesmíru... A nebo ne? Na lodi objeví i několik zmatených a dezorientovaných lidí, kteří mu však nedokážou nijak pomoci (maximálně od bot či jiného majetku), protože sami neví, co se vlastně stalo. A k tomu si Bower vzpomene na fakt, že let lodi Ellysium byl one way trip a žádná pomoc nepřijde. No a aby toho nebylo málo, jaderný reaktor pohánějící loď a udržující všechny přítomné naživu, vykazuje neklamné známky brzkého kolapsu, který zahubí vše živé. Pokud ho ovšem Bower neodvrátí. Což by třeba i zvládnul, jenže masožravé příšery nejsou přístupné rozumnému dialogu a k reaktoru je cesta dlouhá... Lidé by se třeba i přesvědčit dali, leč někteří nemluví anglicky a jiní jsou také...ehm...masožraví...
Když se pak spolu s hlavním hrdinou dozvíte, co se skutečně stalo, není ještě vyhráno. Tvůrci pro nás totiž připravili malé překvapení na závěr. Jestli zvítězí Dobro nebo Zlo vám neprozradím, koukněte se sami.
Horor je rozkošně klaustrofobický. Zvláště se hodí pro človíčky jako já, kteří než aby vlezli do výtahu, raději vyšlapou šest pater. Neustále je někdo někde zavřený, prolézá úzkými průchody, skrývá se v maličkých výklencích. Neustále je někdo někde zavřený, prolézá úzkými průchody, skrývá se v maličkých výklencích. Zároveň je to film, který vás donutí, abyste ho shlédli ještě jednou a tentokrát si svšímali drobných náznaků a vodítek a náležitě si je vychutnali.A v neposlední řadě hlavní hrdina je úžasně sexy (slinty, slinty), má fantasticky nakřáplý hlas a ztroskotat s ním by musela být...ne, vlastně ani za nic.
p.s. Perlička na závěr. První věta hororu Pandorum je v češtině :-) Nekecám, čestný pionýrský. Když jsem to uslyšela, byla jsem podrážděná, že je to snad dabovaný, protože mám ráda filmy v originálním znění. Pozorně poslouchejte už od začátku, ta větička je důležitější, než by se na první pohled zdálo.
Další recenze nejstrašidelnějších hororů najdete v menu po pravé straně :-)
Bystrá Esther se rychle naučí znakovou řeč, v každé situaci umí říct správnou frázi („Myslím, že když se někomu stane něco strašného, měl by tu bolest proměnit v dobro pro ostatní“), prostě mrazivě dokonalé sluníčko. Jenže kolem sladkého andílka se děje nějak moc podivných nehod. Holčička, která se jí posmívá ve škole spadne při hře z prolézačky, jeptišku ze sirotčince někdo utluče nedaleko Esteřina nového domu, rodiče se začínají kvůli nevlastní dcerce hádat, oba Esteřini adoptivní sourozenci jsou nějak podivně ustrašení a zamlklí. Kate cítí, že s Ester není něco v pořádku a snaží se rychle vypátrat její tajemství, než bude pro všechny zúčastněné pozdě. Jenže pátrání nebude tak jednoduché. Dětský domov nemá žádné dívčiny dokumenty, sirotčinec v Rusku o ní nikdy neslyšel. A smrtelných nehod přibývá... 
