Sledujete Lost? Já taky :)

Seriál Lost mne nejprve minul prakticky bez povšimnutí. Jednak jsem se z principu odmítla dívat na seriál o ztroskotání letadla (vzhledem k tomu, že se bojím létání, mi to nepřipadalo jako dobrý nápad) a navíc mě v době, kdy u nás běžel pilotní snímek, čekala zkouška a musela jsem se učit.
Potom jsem se na jeden díl jen tak více méně náhodou podívala a zjistila sem, že letadlo tam reprezentují pouze trosky povalující se po pláži a navíc končil tak napínavě, že mne to vyloženě navnadilo na další díl. Bohužel během týdne nadšení vyprchalo a já jsem se zase nedívala. Seriál mě doslova lapil až ve chvíli, kdy mi ho půjčil bratranec, který si první dvě série nahrával na českém satelitním programu AXN. Když už jsem na pointu nemusela čekat celý týden, daleko víc jsem si seriál vychutnávala.



O čem to je?
Zhruba padesátka cestujících přežije havárii letu 815, který míří ze Sydney do Los Angeles. Ztroskotají na opuštěném ostrově kdesi v Pacifiku, tisíce kilometrů od kurzu, ze kterého se odklonili kvůli bouři. Zatímco čekají na záchranu, zjišťují, že ostrov není jen tak obyčejný. Z vnitrozemí stoupá černý kouř, v džungli se prohánějí zvířata, která tam nemají, co dělat a pak je tu zvláštní poklop, vedoucí bůh ví kam.
Podezřelé je nejen to, že na pohled hrozivě vyhlížející nehodu přežilo příliš mnoho lidí. Ještě podezřelejší je, že, jak postupem času zjišťujeme, mají všichni něco společného.
Kdyby byl Lost normálním seriálem o skupince lidí přinucených naučit se přežít v divočině, jak byl také původně míněn, určitě by mě nebavil. Ale vzhledem k tomu, že není, začal se mi vážně líbit.




Tvůrci seriálu Lost hodně spoléhají na psychologii. Dokonce prý najali profesionály a dali každému z nich za úkol propracovat psychologii jedné z postav. Každého z trosečníků nám pak představují pomocí flashbacků z jejich minulého života. Tak se dozvíme, že skupinka z ostrova by byla radostí každého psychoanalytika, protože každý z nich má za sebou nějaké hnusné trauma a nikdo není obyčejný (všichni normální lidé nejspíš zemřeli při havárii  )



Jack –Lékař, přirozený vůdce skupiny trosečníků, klasďas. Trauma: Udal svého otce, že operoval opilý a tím mu zničil život.

Kate – Dívka s pohnutou minulostí, před kterou se snaží uniknout. Trauma: Milovaný muž jí pomáhal uniknout před policií a zaplatil za to životem




Sawyer - Skutečným jménem James Ford, profesionální podfukář. Teoreticky by to asi měla být záporná postava. Trauma: Podvodník svedl a obral o peníze jeho matku, za což ji jeho otec zastřelil. Pak spáchal stejnou zbraní sebevraždu. Malý James byl u toho.

Sayid - bývalý irácký voják, vyzná se v technice. Trauma: Doma v Iráku byl členem speciálních jednotek, mučil a vraždil, na což nerad vzpomíná.

Hurley - Sympatický tlouštík, je přátelský a snaží se pomáhat. Trauma: Vsadil do loterie sérii čísel. Vyhrál miliony, ale začali se kolem něj dít divné věci. Věří, že čísla jsou prokletá.

Locke- Tajemný muž, o kterém toho moc nevíme, jen že byl před katastrofou tělesně postižený. Jako jediný působí dojmem, že je na ostrově rád a nikam se nechystá. Trauma: Žil po dětských domovech a neznal své rodiče. Svého otce sice nakonec našel a zdálo se, že si rozumí, jenže pak zjistil, že ho otec jen využil, aby mu daroval ledvinu.




Charlie - Spolu s bratrem založili rockou skupinu DriveShaft, první úspěch brzy vystřídal pád a drogová závislost. Zdá se, že miluje Claire. Trauma: Je závislý na heroinu a jako každý feťák dělal dost hnusné věci, aby se dostal k dávce.


Claire – Zdánlivě úplně obyčejná těhotná servírka. Chtěla své dítě dát k adopci. Trauma: Navěsil se na ni věštec, který se ji snažil donutit, aby své dítě vychovávala sama. Když už si nevěděl rady, posadil ji do letadla, o kterém, zdá se, věděl, že spadne


Boone – Pracuje u své matky ve firmě, která organizuje svatby. Trauma: Od malička miluje svou nevlastní sestru Shannon, která se k němu chová chvíli mile a chvíli přezíravě.

Michael - stavař, obětavě se stará svého syna Walta, kterého ovšem zná sotva pár dní, protože ho dostal do péče teprve po smrti bývalé ženy. Trauma: Michaelovo hledání cesty k Waltovi je jedno velké trauma

Walt - Michaelův syn, který je pěkně podezřelý a divný. Nejspíš má nějaké zvláštní schopnosti a jde z něj trochu strach

Jin - Korejec, nerozumí anglicky, loví ryby. Trauma: Pochází z chudé rodiny, za což se stydí a aby získal Sun, musel dělat odporné věci pro jejího otce.

Sun - Jinova žena, submisivní a poslušná. Rozumí bylinkám. Trauma: Byla Jinovi nevěrná se svým učitelem angličtiny.

Tyna





P.S.: Přiznávám, že jedním z důvodů, proč jsem se na Lost začala dívat je Sayid. Nejdřív jsem si myslela, že jsem nějak divná, ale pak jsem zjistila, že byl Sayid vyhlášen nevíc sexy postavou seriálu. Takže prvoplánový klaďas Jack pro slušňačky a cool záporák Sawyer pro drsňačky nezabrali :)

Ćarodějky (Craft, 1996)

Kamarádky Rochelle, Bonnie a Nancy koketují s magií a zkoušejí různá kouzla, ale nemají velký úspěch. Pomocí kouzel chtějí dívky vyřešit svoje problémy. Černošku Rochelle šikanuje blonďatá kráska a rasistka Laurou, Bonnie se stydí za své tělo, protože je příšerně popálená a Nancy vyrůstá v neutěšených rodinných poměrech, pokud se tak dá nazvat díra, kterou obývá se svou věčně opilou matkou a násilnickým otčímem. Společně tvoří školní trojlístek outsiderů nezapadajících mezi zhýčkané studentské primadony z lepších rodin. Aby zahnaly tíživou realitu, utíkají se k iluzi, že by to fungovalo, kdyby měly čtvrtou sestru. A pak se do města přistěhuje Sára Bailey se svým otcem a nevlastní matkou a magický kruh může být konečně uzavřen. Osamělá dívka, která se před časem pokusila o sebevraždu a trpí traumatem ze smrti matky, je ráda, že má po dlouhé době opravdové kamarádky a tak je ochotná s nimi ledasco vyzkoušet.




Kamarádky rychle zjistí, že Sára není obyčejná dívka, její matka byla čarodějka a Sára sama má ohromné schopnosti. Po provedeném rituálu a krátkém čekání se dostaví první potěšující výsledky. Sára vytrestá spolužáka Chrise, který ji před ostatními spolužáky ponížil a zesměšnil, když se s ním odmítla na první schůzce vyspat. Přinutí ho, aby se do ní zamiloval a doprovázel ji všude jako pejsek. Rochelle způsobí, že Lauře vypadá její pýcha - nádherné blond vlasy. Bonnie se konečně zbaví ohyzdných popálenin na zádech a Nancy získá peníze z pojistky po nevlastním otci a může začít žít stejně jako její spolužáci. Jenže to, co začalo zdánlivě nevinnými žertíky na adresu těch, se kterými měly dívky nevyřízené účty, brzy nabere nečekaný směr. Lehkomyslně vyslovená přání totiž mají mnohem vážnější důsledky, než si dívky dokázaly představit a navíc se jim kouzelná moc začne vážně vymykat z rukou. Čekání na prvního mrtvého netrvá dlouho.



Sára jako první zjišťuje, že dívkám moc přerůstá přes hlavu. Chris je napůl šílený, chodí za ní i v noci, neustále jí volá a dokonce se ji pokusí přepadnout. Lauře zhnisala kůže po celé hlavě a je úplně plešatá. Bonnie, která se konečně cítí krásná, je svým vzhledem doslova posedlá a Nancy narušuje magickou rovnováhu, kde může, a pořád chce víc. Sára se pokusí své bývalé kamarádky zastavit a tím uvede do pohybu šílený kolotoč. Nancy se své moci nechce vzdát a pokusí se Sáru zabít, ale Sára se ubrání. Je donucena znovu sáhnout po svých magických schopnostech, které jsou, jak se zdá, mnohem větší než dívka tušila a tak se uprostřed noci rozpoutá zuřivá bitva čarodějnic.

Film najdete tady:

http://www.rapidspool.info/viewtopic.php?f=243&t=22254

Už se nikdy nebudu smát akupresuře...

Ačkoliv jsem zarytý milovník tajemna, na akupunkturu, akupresuru a podobné vymyšlenosti moc nevěřím. Že jsou na těle body, které jsou propojeny s nervy a orgány? Cha!
Jó, děvenko, jen se směj tisícileté zkušenosti východních civilizací. Minulou lekci nám na sebeobraně ukazovaly body, které když člověk stlačí, měl by se dostavit kýžený efekt (jako že to hodně bolí). Jeden je vpředu na krku, druhý na rameni a třetí pod uchem. První dva jsme bez problému nahmátli, ale ten třetí ne a ne najít. A tak mě instruktor mačkal krk a hledal a hledal. A já necítila nic. Nic jsem necítila ani cestou domů. Zato v noci mě pobudila bodavá bolest rozlévající se k uchu. Pravda, není nic podivného na tom, že vás bolí krk, když vám do něj páčil prst člověk, jehož ruce jsou podle mého zběžného odhadu vhodné spíše k prorážení stěn (betonových). Ale mě nebolí jen krk! Krom něj mě bolí ještě zuby, mravenčí mi ucho a mám vážně dojem, že hůř slyším. To mám za to :)
p.s. To, že mi včera taky urazili kousek zubu, je v porovnání s tím prkotina.

Naprosto nebulvární zpráva o SuperStar

Z článků v časopisech a na internetu můžete získat dojem, že rozlučkový večírkek pro právě vypadlého soutěžícího je nějaká divoká party. Ve skutečnosti jde spíš o pracovní a poměrně krotkou zábavičku.

Takže reálná fakta. Rozlučkové party se konají v k.u. baru v Praze v Rytířské. Obvykle jako první dorazí novináři. Ti pak sedí a popíjejí a čekají na soutěžící, kteří se obvykle objeví až po jedenácté. V té době už nejsou tak uplakaní ani rozrušení jako je vidíte v přímém přenosu, protože už po přenosu si musí vybrat písničky na další kolo a tím pádem mají jiné starosti.

V baru obvykle posedávají po sedačkách, mluví s novináři, baví se s kamarády nebo se sebou navzájem. Občas vykouknou ven, kde sem tam postávají nějací fanoušci, podepíšou se a pokecají i s nima. V baru je obvykle narváno a děsnej randál (fakt děsnej!). Nevím jestli už stárnu, ale hudba vyšponovaná tak, že neslyšíte vlastního slova, natož slova někoho jiného, je mi nepříjemná. Tedy narváno je hlavně okolo soutěžících, protože spolu s nimi se pohybuje hrozen fotografů, krz které je nutno se proboxovat.

A jací jsou sami soutěžící? Řekla bych úplně normální. Zatím nezatížení hvězdnými manýry, fajn a ochotní. Na Leoně je vidět, že je starší a už docela ví, o čem to v showbyznisu je. David Spilka je povídavej kluk, radost každého novináře. Ochotně a hlavně zajímavě odpovídá. Bára je mi hrozně sympatická, k tomu se musím přiznat. Zbyněk je doopravdy tak plachý, jak vypadá v televizi. Tedy alespoň z něj mám ten pocit.


Připadalo vám mé vylíčení skutečnosti nezajímavé, no ale je pravdivé. Tedy já obvykle odcházím na noční tramvaj krátce po půlnoci, takže je možné, že jakmile za mnou zaklapnou dveře, rozbalí to všichni do vysokých obrátek. Dojde na sex, drogy a násilí... Ale moc tomu nevěřím :)

Zimní nákupy

S hrůzou jsem zjistila, že si musím koupit nové zimní boty. Nevím jak vy, ale já nakupování „potřebného“ (rozuměj toho, které musí něco vydržet, být funkční a ještě mě nesmí finančně zruinovat) oblečení nesnáším. Mnohem radši nakupuji u vietnamců za stovku lesklá tílka s volánky, která si na sebe vezmu jen jednou při nějaké absolutně šílené příležitosti.
S nakupováním „potřebného“ oblečení mám špatnou zkušenost. Když jsem minulý podzim potřebovala kabát, zdánlivě se na mne usmálo štěstí. V Orsey na Flóře měli několik zlevněných. A to proto, že už jim zůstaly jen některé méně obvyklé (rozuměj trpasličí) velikosti.
Zbytkové kabáty byly naštosovány na tyči vysoko nad mou hlavou. Přisunula jsem se k prodavačce a nesměle se jí zeptala, jakéže velikosti mezi nimi najdu.
Prodavačka se podívala na mne, pak na kabáty, pak trpitelsky vzdychla a řekla, že maximálně třicet šest.
Nejistě jsem špitla, že do třicet šestky bych se možná vešla.
Prodavaččin úsměv říkal, že mi to přeje.
Ošila jsem se a nezávazně prohodila něco v tom smyslu, že mám metr šedesát málem i s podpatky a tím pádem je po mne manipulace s takovou tou tyčí s očkem značně obtížná.
Tentokrát prodavaččin úsměv soucitně signalizovat, že to mám blbé.
Statečně jsem čapla tyč a jala se mezi kabáty přebírat. Tyč s háčkem se komíhala vysoko nade mnou a tvářila se, že má svou vlastní vůli a její cíle se ani v nejmenším neshodují s mými plány sundat si kabát. Dva na mne spadly rovnou. Byly to třicet dvojky, na ty bych musela mít tak třicet kilo a žádná prsa. Lidé ve frontě u kasy se začínali pohihňávat. I prodavačka se tvářila mírně pobaveně. Jistě, mohla jsem třísknout tyčí (nejlépe tu prodavačku do hlavy) a hrdě odkráčet do míst, kde mají lepší servis. Leč bohužel, tato možnost je vyhrazena především pro jedince, kteří zoufale nepotřebují zlevněný kabát. Okamžiku, kdy jsem dumala nad touto nespravedlnost, využila tyč a zamotala se do jakéhosi háčkovaného plédu. Zpanikařila jsem. Jestli tu věc roztrhnu, můžu na kabát zapomenout. Nakupující a „moje“ prodavačka se zájmem sledovali, jak se z prekérní situace dostanu. S chirurgickou přesností jsem postupně vymotávala háček z ok plédu. Když se mi to povedlo, mrkla jsem na prodavačku. Málem jsem čekala potlesk. Konec konců ji tady celou dobu bavím a ona tu dělá takhle chladné publikum…
A happy end? Objevila jsem dokonce i kabát velikosti 38, zakoupila ho a odešla. Prodavačce navzdory…
Tak letos boty….

Halloween kontra "Dušičky"

Připadá mi trošku zvláštní přejít na tak trochu "čarodějnickém" webu Halloween taktním mlčením. Musím přiznat, že k tomuto importovanému svátku mám poněkud rozporuplný vztah. Na jednu stranu se představa tajemna, slava čarodějnictví, pečení cukroví, masky, dlabání strašidelných dýní, zamlouvá mé dušičce, na stranu druhou, mám své vlastní důvody, proč dávám přednost našim Dušičkám.

Komerční rovinu prolému budu ignorovat, neb zastávám názor, že každý se rozhoduje o tom, kolik komerce do svého života vpustí. A to se týká Vánoc, Velikonoc a vlastně vůbec všeho. Jestli má někdo pocit, žena něj obchodníci vyvíjejí nepřiměřený nátlak a nutí ho koupit si sto tisí trapných platikových dýní, je to jeho problém. Má-li pocit, že tomuto tlaku odolat nedokáže, ať navštíví příslušného specialistu (nejlépe psychiatra). Pokud nenavštíví, neodolá, utratí homadu peněz, je to výlučně jen jeho problém. Howg.

Dalším problém Halloweenu je to, že je u nás stále vnímán jako svátek americký. Ukažte Čecháčkovi vydlabanou dýni (může být vypěstována v Polabské nížině, vyřezána stoprocentně českým nožem stoprocentně českýma rukama) a bude to jak hadr na býka. Pozor na ten americký vliv! Marně se může každý rok opakovat, že Halloween je původně keltský svátek Samhain. Staří Keltové jím slavili konec léta, přicházející podzim a blížící se zimu. Pokud se chcete ještě vzdělat, tak ty známé lucerničky dlabali z řepy (dýně je tedy vynálezem skutečně americkým)a dávali je do oken, aby zahnali zlé duchy. Samhain byl totiž nocí, kdy byla hranice mezi větem mrtvých a živých prostupná. Zapalovali za okny a u hranic vesnice ohně, by duše předků našli cestu ke svým blízkým a chvilku s nimi pobyli. A naši Keltští předkové by se asi sakra divili, proč nad jejich svátkem ohrnujeme nos a proč ho slaví kdesi za oceánem.

Mno, tohle všechno je pěkné, ale teď co Halloweenu nemůžu odpustit já. On se totiž prakticky kryje s českými Dušičkami. Tedy, ne že by to byla náhoda. Asi jste si všichni všimli, že křesťanské svátky se s těmi pohanskými obvykle kryjí. A to z dobrého důvodu. Lidé už byli v předkřesťanské době zvyklí něco slavit, tak se to jen přejmenovalo a byl pokoj.

Dušičky pro většinu Čechů znamnají vzít auto a objet rodinné hroby po republice, zapálit svíčku, vzpomenout na ty, kteří už s námi nejsou. A i na ty, které jsme ani nepoznali, ale patřili mezi naše předky. Chápu, že to někdo může vnímat jako "smutek na povel", ale já to tak neberu. Myslím, že kyž se na hřbitově sejde vic lidí, aespoň má člověk pocit, že v tom není sám. Že se i jiní lidé museli rozloučit se svými blízkými. Je to ideální příležitost k tomu, dozvědět se něco o svých kořenech ( s tím, že to jednou předáte dál). Dozvědět se, co dělala vaše prababička, proč se prateta nikdy nevdala a kdy sloužil pradědeček za první světové války...
Takže Dušičky u mě vítězí.


Jestli budu mít jednou nějakou vlastní rodnu, pokusím se oba svátky nějakým způsobem spojit v jeden. Objedeme hroby, spřízněným dušičkám zapálíme svíčku a ty zlé vystrašíme dýní za oknem.